Recenze: Prolhaný život dospělých

Autor: Elena Ferrante

Název originálu: La vita bugiarda degli adulti

Počet stran: 366

Série: -

Díl v sérii: -

Nakladatelství: Prostor

Rok vydání v ČR: 2020

Oficiální anotace:

„Dva roky předtím, než otec odešel z domova, řekl mojí matce, že jsem strašně ošklivá,“ zahajuje své vyprávění dospívající Giovanna, hlavní hrdinka nového románu Eleny Ferrante. Světoznámá autorka ságy Geniální přítelkyně přichází s dalším podmanivým příběhem o cestě z dětství do dospělosti, v němž zpochybňuje mýtus šťastné rodiny. Giovanna vzpomíná, jaký zničující vliv na ni měla otcova slova, jež zaslechla ve dvanácti letech. Své rodiče, vzdělané učitele pohybující se v intelektuálních kruzích, zdánlivě neporazitelné a milující, začne vnímat jinak. Když se ptá, proč se nikdy nesetkala s rodinou svého otce, setkává se se lží, přetvářkou a spletitými rodinnými vztahy. Klíčovou v jejím odcizení se stává teta Vittoria, otcova sestra, kterou kdysi „odříznul“.

Ferrante zůstává i v tomto románu věrna Neapoli, tentokrát je to Neapol 90. let minulého století. Giovanna se zmítá mezi dvojí tváří města – bohatou s maskou kultivovanosti a chudou, divokou a vulgární. Kde najde spásu?

Moje hodnocení:

Kniha Prolhaný život dospělých je zvláštním příběhem a vhledem do italské společnosti očima mladé dívky, která pomalu poznává svět dospělých.

Hlavní postavou a zároveň vypravěčkou je mladá dívka Giovanna. Setkáváme se s ní, když je jí 12 a příběh končí zhruba v jejích 15 letech. V souvislosti s jejím dospíváním a tělesnými i duševními změnami, spolu s ní pronikáme za dosavadní oponu, přes kterou nahlížela na svět. Mizí její dětský pohled a nahrazuje ho zhnusení nad dospělými, kteří říkají, co má dělat a přitom se podle toho vůbec nechovají. Jde o pohled do světa dospělých, kde všichni lžou, neříkají pravdu, nebo jen polopravdy, upravují skutečnost a chovají se zvláštně, když hází špínu jeden na druhého. 

Důležitým mezníkem je pro Giovannu setkání s tetou Vittorií, kterou její rodiče zavrhují a distancují se od ní. Zejména její otec, který je Vittoriiným bratrem, ale zpřetrhal s ní všechna pouta. Díky Vittorii poznáváme společně s Giovannou odvrácenou stranu Neapole, a "horší" méně vzdělanou část společnosti hovořící dialektem. Společně s touto společností se na povrch dostává také odvrácená strana Giovannina otce a podivnost morálky, kterou jí vštípil. Skrze Vittoriino dosti zmatené vyprávění se objevuje otcovo mládí a chyby, kterých se dopustil a Vittoria mu je nemůže zapomenout. 

Prostředí italského města Neapol je skvěle zpracované a je z něho cítit ona italská atmosféra. Zajímavé je srovnání lepší a horší části města. Lepší bohatší část, kde žije Giovanna, její rodina a přátelé proti horší chudší části, v níž žije Vittoria. Srovnáván je také jazyk, a to spisovná italština s nespisovným dialektem s vulgárními hrubými prvky. 

Kromě zmíněných postav se v knize objevuje celá řada dalších méně významných. Některé prohodí pár slov, jiné se jen mihnou. Za zmínku stojí Giovanniny kamarádky a jejich rodiče, nebo Giulianna a Roberto. I málo významné postavy určitým způsobem dotvářejí pohled na prostředí dospělých.

Giovanna jako vypravěč vůbec nepůsobí dětsky, naopak. Jejíma očima sledujeme vše a její postřehy jsou překvapivě většinou logické, pochopitelné a dávají smysl. Vše je ale popisováno specifickým nezúčastněným způsobem.

Příběh jako takový vlastně není to hlavní, spíš jde o atmosféru a nahlédnutí do přetvářky dospělých aktérů a postupné odkrývání jejich tajemstvích. Symbolickou roli hraje vzácný krásný náramek, ale také přechod dítěte v ženu. 

Co mě zklamalo a překvapilo, byl konec. Je takový nijaký, neurčitý, otevřený. Neuzavřelo se v podstatě nic. Ale v životě to tak chodí, takže možná proto autorka zvolila právě tento otevřený nic neříkající konec se spoustou otázek.

Obálka knihy je hodně minimalistická. Z počátku se mi příliš nelíbila, ale zjistila jsem, že při bližším pohledu mě na ní něco přitahuje.