Recenze: Mučenky

Autor: Marie Majerová

Název originálu: Mučenky

Počet stran: 122

Série: -

Díl v sérii: -

Nakladatelství: SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění

Rok vydání v ČR: 1953

Oficiální anotace:

Realistické psychologické povídky, kterými vrcholí a zároveň se uzavírá spisovatelčino starší vývojové období. V knize se zabývá typy žen minulosti, které jsou tragicky bezbranými obětmi svého buržoasního prostředí, výchovy a buržoasního názoru na ženu vůbec. Ukazuje, jak ženy, trpně citově připoutané jen k svému nejužšímu biologickému a rodinnému údělu chřadnou na tajná citová poranění v isolaci od života společnosti, bez vědomí vlastní funkce v něm, a jsou neschopny bránit se proti svému pohanění a zklamání z mužovy nevěry, protože v nich měšťácké manželství udusilo vědomí lidské důstojnosti a všechnu samostatnou aktivitu.

Moje hodnocení:

Sbírka povídek od autorky, která není v dnešní době příliš oblíbená ani čtená, což je škoda.

Pro mě je tohle první setkání s autorčinou tvorbou. Musím přiznat, že jsem neměla velká očekávání, právě naopak, o to více jsem byla překvapená z toho, jak snadno se povídky četly a jak mě některé z nich zaujaly.

Kniha obsahuje čtyři povídky, které mají společné téma, a to život ženy. Je třeba zdůraznit, že se jedná o ženy z buržoazní "měšťácké" společnosti, které jsou různými způsoby vnitřně ničeny, ať už láskou k muži, který je nemiluje, touhou po dítěti a odcházením dětí z domova, nebo smrtí milované osoby na frontě. Všechny povídky jsou zasazeny od období 1. světové války, která brala života po tisících. Hlavním problémem, na který chce autorka upozornit je postavení žen ve společnosti, jejich osud žít ve stínu manžela, minimální vzdělání a nemožnost rozhodovat se po svém. Právě kvůli těmto problémům potom vznikají situace popisované v knize, kdy žena neví co si po smrti manžela počít a nedokáže se o sebe téměř ani postarat. Zajímavý je pohled na to, že pro tyto ženy je jedinou hrůzou války to, že právě ony ztratily svého milovaného.

První povídka Hodiny přetěžké, vypráví o Olze. Ta kromě lásky milovaného muže nemá nic, když o ni ale pomalu začne přicházet, pociťuje samotu, nicotu a prázdnotu, ze které se níž se nedokáže vypořádat. Hrdinka je už v začátcích povídky vnitřně mrtvá a postupem času se to ještě stupňuje. Pro mě byla právě tato povídka nejvýraznější a nejvíce na mě zapůsobila.

Druhá povídka Medailónek, zobrazuje život ženy, které praskne její bublina klidného a šťastného života. Zůstává sama a neví co si se svým životem počít.

Třetí povídka Otázka je jako jediná vyprávěna z jiného, než ženského úhlu pohledu. Vypravěčem je mladý muž, který po pohřbu své tajné lásky vypráví o jejím životě a o tom, proč spáchala právě tento čin.

Poslední povídka Babí léto, proti sobě staví životy dvou rozdílných žen. Jedna žijící v rodiny, která bojuje s nouzí, se upnula na svůj úděl hospodyňky a matky. Své děti nade vše miluje a udělala by pro ně cokoliv. Dá se říci, že žije jen pro ně. Tahle "opičí" láska, ale ve výsledku není dobrá ani pro matku, ale ani pro děti, které pod tíhou okolností musejí opustit rodný dům. Druhá žena Věra, je typický buržoazní žena, která žije v luxusu, ale neváží si ho. Je znuděna svým bohatým životem a nemá děti, které by nesly dál její odkaz. Luxus a bohatství hmotné se překrývá s vnitřní prázdnotou a chudobou. Právě v této povídce je asi nejvíce vidět obžaloba měšťácké společnosti.

Kniha je překvapivě čtivá a svými tématy rozhodně zaujme. Kromě řešení ženské otázky, je také určitým vhledem do tehdejší společnosti, nechybí ani několik popisů prostředí.

Já osobně povídky příliš nevyhledávám, dřív než se začne něco pořádného dít, končí. V tomhle případě délka zhruba 35 stran na povídku, byla naprosto dostačující. Témata mě zaujala, osud postav mi nebyl lhostejný a děj jako takový mě nestihl začít nudit. Takže ideální stav.

Obálka knihy je minimalistická, jen názvem, jméno autorky a květina (mučenka?). Líbí se mi zvláštní fialovo-bordový odstín obálky, který upoutá pozornost.