Recenze: Všechny malé zázraky

Autor: Jennifer Niven

Název originálu: All the Bright Places

Počet stran: 360

Série: -

Díl v sérii: -

Nakladatelství: Yoli

Rok vydání v ČR: 2015

Oficiální anotace:

Strhující příběh o hledání a (ne)nalézání, o lidských předsudcích a první lásce. Theodora Finche fascinuje smrt. Violet Markeyová zase žije pro budoucnost – těší se na den, kdy dokončí střední školu a bude moct opustit rodné městečko, které jí připomíná nedávnou tragickou smrt sestry. Když se ti dva potkají na římse školní zvonice, není ale docela jasné, kdo koho vlastně bude zachraňovat. Finch je obyčejný kluk, až na to, že trpí bipolární poruchou. Violet je obyčejná holka, až na to, že Finchovi přijde úplně neobyčejná. Ty dva svede dohromady školní projekt, jehož cílem je objevovat „krásy Indiany“, a oba při tom učiní zajímavé objevy...

Moje hodnocení: 

Na knihu jsem náhodou narazila v knihovně. Dříve jsem na ni slyšela samou chválu, a tak jsem si ji vypůjčila. Nic moc jsem od ní nečekala, ale to jsem se hluboce spletla.

Příběh a vlastně celá kniha mě chytla za srdce a nepustila. Prožívala jsem příběh Finche a Violet a moc jim to přála. I když jsem tušila jak kniha dopadne, stejně jsem oběma fandila a prožívala s nimi jejich životy.

Violet se mi zdála zvláštní. Litovala jsem ji a ani si radši nepředstavuji co bych na jejím místě dělala já. Na Violetině životním osudu se jasně ukazuje, jak se ze sebevědomé, oblíbené a chytré dívky může stát uzavřená, smutná chudinka. Neschopná, nebo spíš neochotná se s kýmkoliv bavit. Jen díky Finchovi se dokáže skoro po roce alespoň trošku vrátit zpátky do života.

Stejně tak Finch je krásně vykreslená postava. Autorka zajímavě popsala povahu člověka trpícího bipolární poruchou. Nikdy jsem o tom v žádné knize nečetla a ani jsem si nedokázala přestavit, co lidé trpící touhle poruchou doopravdy cítí a jak vlastně nahlíží na svět. Díky této knize a díky Finchovi jsem se dozvěděla trochu víc. Moc se mí líbil Finch ve svých dobrých dnech. Říkala jsem si, že bych chtěla být jako on a taky nic a nikoho neřešit a žít si jen podle sebe a pro sebe. Naopak při jeho špatných dnech jsem ani nedokázala uvěřit, že se takhle člověk vůbec dokáže cítit.

Líbil se mi Finchův zvyk lepit si papírky se slovy, slovními spojeními nebo s citáty na zeď. Zdá se mi to jako dobrý způsob k zaznamenání náhodných prchavých myšlenek.

I autorčin doslov knihu hodně pozvedl (ne že by to potřebovala). Její výpověď o smrti a sebevraždě v rodině mě vzala za srdce.

Kniha není přesně členěná do kapitol. Jsou zde části z pohledu Violet a části z pohledu Finche. Jejich pohledy se ale mění poměrně rychle a tak kniha velmi rychle a plynule ubíhá.

Obálka knihy se mi také moc líbila. Nápad s lepícími papírky je vtipný a její spojitost s příběhem v knize je také originálně pojatá.

Celkově se mi kniha opravdu hodně líbila. Byla jsem mile překvapená a jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.