Recenze: Ti, kterým se narodíš

Autor: Alžběta Bublanová

Název originálu: Ti, kterým se narodíš

Počet stran: 160

Série: -

Díl v sérii: -

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání v ČR: 2020

 

 

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji samotné autorce Alžbětě Bublanové!

Oficiální anotace:

Když se mladým manželům narodí dcera, nemají ponětí o tom, že jim zároveň do rodiny přibyla i malá glosátorka jejich každodenních radostí a strastí. Očima dítěte, které svět kolem sebe komentuje vyspělým vnitřním hlasem, nahlížíme na životy dvou lidí, kteří žijí spolu, a přesto každý sám. Tehdy ještě netuší, že o devatenáct let později bude v tom velkém světě, kde jí dřív všechno připadalo tak okouzlující, stejně ztracená jako její rodiče. V poutavé novele autorka nevšedním způsobem nahlíží na všední problémy nás všech a vtipně vypráví o hledání sebe sama, stereotypech, snech, o rodičích a jejich dětech.

Moje hodnocení:

Kniha Ti, kterým se narodíš, podle počtu stran spíše novela, je originální, neobvykle vyprávěný příběh od současné české autorky.

Zásadní je rozdělení do tří částí, přičemž je v každé z nich jiný vypravěč a jiný ústřední motiv. 

V první části, která byla podle mě nejlepší, nahlížíme na svět očima nenarozeného dítěte. To ze svého bezpečného místa nahlíží na svět kolem sebe. Překvapivě silným vyspělým hlasem komentuje vše, co se kolem něho děje. Zejména chování rodičů, matky, kterou miluje a sounáleží s ní a otce, na kterého se těší. Vše kolem mu připadá jako zázrak a nemůže se dočkat, až to uvidí na vlastní oči. Poté po narození, které je také zajímavě popsáno očima rodícího se tvorečka prožívá rozčarování z toho, na co se původně tak těšilo. Čerstvě narozené děvčátko stále velmi vyspělým hlasem hodnotí okolí a poznávání nového. Zajímavý je pohled na vztah rodičů, která se postupem času zásadně mění a malé nemluvící dítě, před kterým nikdo nic neskrývá má skvělý přehled o tom, co kdo provádí...

Druhá část skáče o celých devatenáct let dopředu. Z malého děvčátka je čerstvě dospělá žena, která ale překvapivě není vypravěč. Tím je tentokrát náhodný kluk, který dívku potkává. Jeho vyprávění je temnější, zbavené nadšení ze světa a ideálů. 

Třetí a závěrečná část skáče o dvacet pět let zpět a vypravěčkou je sestra předchozího vypravěče, v době kdy prožívala nejsilnější pubertu a hledala pravou lásku. Její vyprávění je ideálů plné, ale ukazuje se, jak nejistý člověk může být a jak nevhodné je, půjčovat si pohled na svět od lidí kolem.

Chápu, že na první pohled se může zdát, že jde o nelogickou míchanici všeho a možná je to částečně pravda. V průběhu čtení se ale ukazuje, že vše má své místo a vlastně je vše propojené se vším. 

Styl vyprávění všech tří vypravěčů je hodně zvláštní a netypický. Nic není popisováno přímo, jak už se stalo v minulé autorčině knize (Barák), kterou jsem nedávno četla, ani tentokrát nejsou příliš používána vlastní jméno. Je to otec, matka, sestra, ten můj, princezna... Všichni přesně víme, o kom je řeč, ale pojmenování chybí, což také pomáhá čtenářskému zážitku. 

V anotaci je zmíněno, že nejde ani tak o příběh knihy, jako spíš o psychologický tón. Významně jsou v knize řešeny mezilidské vztahy, rodinný život, ne vždy stoprocentně funkční. Vypráví o hledání sebe sama o našich snech, na které bohužel časem rezignujeme a stereotypech, které jsou všude kolem nás a bojovat s nimi není jednoduché, někdy je to téměř nemožné.

Jak už jsem zmiňovala, styl kterým je kniha napsaná je zvláštní, originální a neotřelý. Vyprávění tři náhodných osob, kdy každá řeší svůj vesmír a svoje malé problémy je zajímavé. Rozhodně nejzajímavější a nejneobvyklejší je první část vyprávění. Líbí se mi, jak se autorka dokáže vcítit do postav různých věkových skupin, pohlaví, z různého prostředí... a vždy jde o uvěřitelnou přeměnu. Postavy nejsou ploché, mají svůj příběh, který nemusí být nutně vyprávěn od začátku do konce, a přesto ho podprahově vnímáme.

Po dlouhé době se mi stalo, že jsem měla problém s tím, knihu ohodnotit. Ne proto, že by byla špatná, ale je zvláštní. Nejde hodnotit příběhová stránka, důležité jsou zejména pocity, které kniha ve čtenáři zanechá. Ve mě jich zanechala překvapivě hodně a donutila mě, zamyslet se.

Obálka knihy se mi zalíbila na první pohled. Možná je to výraznou svítivou růžovou barvou? Na fotce to bohužel není moc vidět, ale kniha na sobě má plastické abstraktní vzory, což vypadá opravdu dobře. Dudlík, rtěnka a hodinky mi v první chvíli přišli jako náhodné věci, ale po dočtení je mi jasné, že každá tato věc má své místo.